Bezpečí nezačíná u bodyguarda. Začíná u rutiny, kterou o sobě každý den prozrazujeme

Většina lidí začne řešit bezpečnost, až když se něco stane. Profesionální ochrana pracuje obráceně: hledá podmínky, které problému dávají příležitost vzniknout, a odstraňuje je dřív, než je někdo využije. První z těch podmínek přitom nebývá slabý zámek ani chybějící kamera. Bývá to naše vlastní předvídatelnost.

Ráno v sedm dvacet stejná kavárna, stejný stůl u okna, stejné dvojité espresso. V osm patnáct vysazujete děti před školou, u té samé branky jako vždycky. V půl deváté parkujete na svém místě u kanceláře. V úterý a ve čtvrtek večer tenis, kurt číslo tři. V pátek večeře v restauraci, kterou máte rádi, a fotka na síti ještě dřív, než přinesou hlavní chod. V sobotu dopoledne běh po stejné trase a aplikace hlásí, že jste o dvanáct vteřin rychlejší než minule.

Nic z toho není chyba. Takhle žije většina z nás a takhle se dobře žije. Jen se na ten týden zkuste na chvíli podívat cizíma očima. Ne jako na život, ale jako na soubor informací. Kde tenhle člověk bývá. Kdy tam bývá. S kým. Jak se tam dostává. Kdy není doma. Z jednoho dne se toho moc nedozvíte. Z pěti týdnů za sebou ano.

V osobní ochraně je to jedna z prvních věcí, na kterou se díváme. Ne na zámky, ne na kamery, ne na auta. Na vzorec.

Rutina není nepřítel

Rutina je jedna z nejužitečnějších věcí, které člověk má. Šetří pozornost. Nemusíte každé ráno rozhodovat, kudy pojedete do práce a kde si dáte kávu, a ušetřenou energii dáte do věcí, na kterých záleží. Děti potřebují pravidelnost ještě víc než dospělí. Firmy stojí na opakovaných postupech. Kdo vám radí rutinu zrušit, nerozumí ani lidem, ani bezpečnosti.

Věda o tom mluví jasně. Když tým fyzika Alberta-Lászlóa Barabásiho v roce 2010 analyzoval anonymizované záznamy mobilní sítě o pohybu padesáti tisíc lidí, spočítal z nich teoretickou horní hranici předvídatelnosti: 93 procent. Neznamená to, že by kdokoli uměl s takovou přesností říct, kde budete zítra v deset. Znamená to, že v našich trasách je tak málo náhody, že by to v principu šlo. A že tahle hranice je skoro stejná u lidí, kteří se pohybují po pár kilometrech, i u těch, kteří pravidelně cestují daleko. Nejsme nevyzpytatelní. Jsme tvorové návyku a je to tak v pořádku.

Problém není rutina. Problém je, když se rutina stane veřejnou a když ji doprovází příliš mnoho dalších informací. Kriminologie to popsala už na konci sedmdesátých let: aby se něco stalo, musí se na jednom místě a v jednu chvíli sejít člověk, který to chce udělat, vhodný cíl a nepřítomnost někoho, kdo by mu v tom zabránil. Ochrana v nejužším smyslu neznamená nic jiného než tohle setkání rozbíjet. A nejlevněji se rozbíjí u prostřední položky: u toho, jak snadným cílem se sami děláme.

Rutina, nebo zbytečná předvídatelnost?

Rozlišuji dvě věci. Rutina je, že chodíte do stejné kavárny. Zbytečná předvídatelnost je, že to ví každý, kdo si dá tu práci se na vás podívat, včetně času a stolu. Rutina je, že děti chodí do stejné školy. Zbytečná předvídatelnost je, že ve veřejném profilu je vidět logo školy na mikině, název kroužku i to, že je v úterý vyzvedává babička, protože vy máte poradu.

Rozdíl není v tom, co děláte. Je v tom, kolik toho o tom, co děláte, může zjistit člověk, který k vám nemá žádný důvod k dobré vůli. A jak málo námahy ho to stojí.

Rutina není problém. Problém je, když se rutina stane veřejnou.

Bílý kruh bezpečí, který u nás pomáhá obětem trestných činů, radí lidem, které někdo pronásleduje, mimo jiné toto: volte jiné trasy, časy a zvyky než ty, které pronásledovatel zná. Je to rada pro chvíli, kdy už je zle. Většina z nás má tu výhodu, že může udělat totéž v mnohem mírnější podobě a dřív. Nemusíme měnit život. Stačí ho přestat vysílat.

Digitální a fyzický svět už nejsou dva světy

Dlouho jsme mysleli na bezpečnost ve dvou škatulkách. V jedné zámky, alarmy a to, kdo stojí za dveřmi. Ve druhé hesla, phishing a hackeři. Ty škatulky už neexistují. Většina fyzických rizik dnes začíná informací a většina informací dnes vzniká na telefonu.

Policie České republiky to říká už roky ve svých radách před létem: nesdílejte informaci o svém odjezdu ani fotky z dovolené na sociálních sítích. Zní to banálně, ale je to přesně ten bod, kde se digitální stopa mění ve fyzickou příležitost. Výzkumy rozhodování pachatelů vloupání, například práce Claire Nee z Univerzity v Portsmouthu, řadí známky přítomnosti lidí v domě mezi hlavní kritéria, podle kterých si pachatel vybírá cíl. Vloupání není o tom, kdo má nejlepší zámek. Je o tom, kdo určitě není doma.

V prosinci 2024 rozeslala FBI profesionálním ligám ve Spojených státech varování, že organizované skupiny cíleně vykrádají domy sportovců. Podle CBS News, která obsah dokumentu popsala, šlo mezi zářím a listopadem 2024 nejméně o devět hráčů. Agentura AP z varování citovala, že pachatelé využívají veřejně dostupné informace a sociální sítě, aby zjistili návyky sportovců a sledovali, kdy odjíždějí a kdy se vracejí. Rozpis zápasů je veřejný. Cesty na venkovní utkání jsou veřejné. Fotky z hotelu jsou veřejné. Nikdo nemusel nic hackovat. A rada FBI sportovcům byla prostá: nezveřejňovat fotky cenností ani interiéru domu a neposílat příspěvky z dovolené v reálném čase.

A pak je tu nejznámější případ posledních let. Kim Kardashian byla v říjnu 2016 v Paříži přepadena v pronajatém bytě a okradena o šperky v hodnotě milionů dolarů. Když v květnu 2025 pařížský soud odsoudil osm pachatelů, shrnula to podle ABC News jednou větou: lidé se dívali a věděli, kde je. Prsten, o který přišla, předtím ukazovala svým sledujícím na Instagramu. Od té doby podle téhož zdroje nezveřejňuje polohu v reálném čase. Nemusíte být celebrita, aby ta lekce platila. Stačí mít cokoli, co někdo jiný chce, a rozvrh, který je vidět.

Jak z nevinných informací vzniká obraz

Skoro žádná jednotlivá informace o vás není nebezpečná. Fotka z restaurace ne. Běžecká trasa ne. Zmínka o konferenci ne. Jméno školy ne. Nebezpečné je to, co vznikne, když je někdo položí vedle sebe.

Vědci z MIT a Katolické univerzity v Lovani zkoumali v roce 2013 anonymizovaná data o pohybu jednoho a půl milionu lidí za patnáct měsíců. Zjistili, že čtyři náhodně vybrané časoprostorové body, tedy čtyři údaje o tom, kde a kdy se telefon zhruba nacházel, stačily k tomu, aby byla pohybová stopa u 95 procent lidí v datech jedinečná. Nikdo tím nezjistí vaše jméno. Zjistí ale, že jste to zase vy. Náš pohyb je tak osobitý, že ho nelze zaměnit, a tak pravidelný, že ho lze odhadnout dopředu.

V bezpečnostní analýze se tomu říká mozaikový efekt. Americká vláda ho v roce 2013 vepsala i do pravidel pro zveřejňování dat: údaj, který sám o sobě nikoho neohrožuje, může v kombinaci s jinými veřejně dostupnými údaji ohrozit soukromí i bezpečnost. To, co se z takové mozaiky složí o jednom člověku, se v ochranné praxi nazývá vzorec života, anglicky pattern of life: kde bývá, kdy tam bývá, s kým, jak se tam dostává a kdy není doma. Nepopisuji tady, jak se skládá, a nebudu. Důležitý je princip: informace, které o sobě zveřejňujete, se nesčítají. Násobí se. A ten, kdo mozaiku skládá, nemusí být zločinec z filmu. Může to být bývalý partner, nespokojený obchodní partner, člověk, kterého jste propustili, nebo někdo, kdo si vás všiml a nedokáže přestat.

Informace, které o sobě zveřejňujete, se nesčítají. Násobí se.

Rodina a děti: nejpravidelnější rutina v domě

Nejvíc informací lidé nezveřejňují o sobě, ale o svých dětech. Výzkum Univerzity Palackého v Olomouci, do kterého se od března do července 2022 zapojilo téměř 2 500 českých rodičů, ukázal, že informace o svých dětech sdílí online 69 procent z nich. Skoro dvě třetiny běžně zveřejňují fotky s jasně rozpoznatelným obličejem dítěte. Přibližně třetina rodičů sdílí i fotky cizích dětí, aniž by se jejich rodičů zeptala. Policie proto vede osvětový projekt s výmluvným názvem Nebudujte svému dítěti digitální stopu.

Nechci nikoho strašit únosy a nebudu to dělat. Riziko, o kterém mluvím, je prozaičtější a častější. Režim dítěte je ze všech rutin v rodině ta nejpravidelnější. Škola začíná vždy ve stejnou hodinu. Kroužek je vždy ve středu. Vyzvedávání má stejný čas i stejnou osobu. Když se k tomu přidá veřejný profil rodiče, ze kterého je poznat škola, kroužek i to, kdo dítě vyzvedává, vzniká obraz, který by nikdo z nás cizímu člověku dobrovolně nenakreslil.

Dobrá zpráva: proti nejčastějšímu zneužití existuje jednoduchá pojistka, a tou je ověřování. Mateřská škola smí podle vyhlášky o předškolním vzdělávání předat dítě jiné osobě než zákonnému zástupci jen na základě písemného pověření, které zástupce vystavil. To pravidlo nevzniklo z byrokracie, ale z prosté zkušenosti, že neočekávaná změna je nejlepší zástěrka. „Dneska ho vyzvedne strejda, maminka to nestíhá." „Trenér zrušil trénink, přijďte dřív." „Ahoj mami, mám nové číslo, napiš mi na WhatsApp." Tu poslední větu zná policie tak dobře, že ji v září 2025 dala do titulku svého varování. Jen od začátku letních prázdnin 2025 napočítali policisté na Kladensku osmnáct podobných případů a u některých lidí šla škoda do statisíců. Rada je pořád stejná: zavolejte na původní číslo, ověřte si změnu jinou cestou. Doma i ve škole je dobré mít předem domluveno, že nestandardní instrukce se vždy potvrzuje, i za cenu, že jednou za rok budete deset minut trapní.

Manažeři, podnikatelé a lidé, o kterých se píše

U lidí, kteří vedou firmy nebo jsou veřejně známí, se k osobní rutině přidává ještě jedna vrstva: rutina pracovní. Konference jsou ohlášené měsíce dopředu. Valné hromady mají pevné termíny. Vystoupení mají program s časem příjezdu. Služební cesty se zrcadlí v kalendářích asistentek, v příspěvcích na LinkedInu a ve fotkách z letiště.

Nejpoučnější příběh posledních let na tohle téma nepřinesl žádný útok, ale novináři. Deník Le Monde v říjnu 2024 dohledal ve sportovní aplikaci Strava veřejné profily 26 agentů americké Tajné služby, 12 členů francouzské prezidentské ochranky a 6 příslušníků ruské Federální ochranné služby. To je doložené. Z jejich zveřejněných běhů pak redakce odvodila pohyb chráněných osob: soukromý víkend Emmanuela Macrona v Honfleuru v roce 2021, který nebyl v jeho oficiálním programu, nebo hotel v San Francisku, kde v roce 2023 bydlel Joe Biden během jednání s čínským prezidentem, a to několik hodin před jeho příjezdem, protože si jeden z agentů z hotelu zaběhal. Americká Tajná služba deníku odpověděla, že ochrana podle ní ohrožena nebyla, Elysejský palác mluvil o velmi malých dopadech. Lidé, jejichž profesí je chránit, přesto prozradili svého klienta vlastní rutinou. Pokud se to může stát jim, může se to stát každému, kdo má kolem sebe tým, rodinu a telefon.

Historie oboru zná i horší konce. Alfred Herrhausen, šéf Deutsche Bank, zahynul 30. listopadu 1989 při bombovém útoku nedaleko svého domu v Bad Homburgu, na cestě do práce. Nálož byla umístěna u silnice, kterou jezdil. K útoku nebylo potřeba znát nic tajného, jen trasu. A veřejné vystoupení má vždy stejnou slabinu: ohlášené místo, ohlášený čas a okamžik, kdy se chráněný člověk přiblíží k lidem. Právě tam se soustředí většina práce, kterou zvenčí nikdo nevidí.

A pak je tu rovina, která se netýká fyzického útoku, ale je mnohem častější. Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost ve zprávě o stavu kybernetické bezpečnosti za rok 2025 uvádí, že nejrozšířenější hrozbou byl z pohledu organizací phishing: setkalo se s ním devět z deseti organizací, které úřadu odpověděly v dotazníkovém šetření. Mezi nejčastější formy kyberkriminality podle téže zprávy patřily podvody využívající sociální inženýrství a manipulaci obětí. Policie za rok 2025 eviduje o více než třetinu víc podvodů na fyzických osobách než rok předtím. Podvod, při kterém se někdo vydává za šéfa firmy, má podle Europolu i české policie stejné jádro: tlak na naléhavost a žádost o naprostou důvěrnost. A daří se mu tam, kde si zaměstnanec pokyn neověří u skutečného nadřízeného, třeba proto, že je právě mimo kancelář. Odkud pachatel ví, kdy je mimo kancelář? Často odtamtud, kam to šéf sám napsal.

Muž v obleku metr od klienta je až ta poslední a nejméně častá část práce. Kdyby všechno ostatní fungovalo, neměl by co dělat.
— Robert Václavík

Co osobní ochrana skutečně dělá

Ve filmu vypadá osobní ochrana jako velký muž v černém obleku metr od klienta. V praxi je ten muž metr od klienta až ta poslední a nejméně častá část práce. Kdyby všechno ostatní fungovalo, neměl by co dělat.

Z pohledu profesionální ochrany je pořadí opačné. Nejdřív informace: co je o klientovi veřejně známé, co o něm prozrazuje rodina, firma, kalendář, auto, sport. Pak plánování: kudy, kdy, kde se čeká a kde ne, kde je alternativa. Pak příprava míst a lidí. Teprve potom přítomnost. A po celou dobu situační povědomí, tedy schopnost všimnout si, že něco nesedí, dřív než se to projeví, a ochota změnit plán, když situace neodpovídá. Dobrá ochrana je diskrétní ne proto, že je to elegantní, ale protože pozornost je sama o sobě riziko.

Americká Tajná služba v devadesátých letech prostudovala všech 83 lidí, kteří v letech 1949 až 1996 ve Spojených státech zaútočili na prominentní veřejnou osobu nebo se k útoku přiblížili. Tři závěry té studie stojí za to znát i mimo obor. Neexistuje spolehlivý profil útočníka. Méně než desetina z nich předem přímo vyhrožovala svému cíli nebo policii. A zároveň dvě třetiny se o svých úvahách o útoku předem zmínily někomu jinému, rodině, přátelům, kolegům, nebo si je zapsaly. Útoky podle studie nejsou náhlé výbuchy, ale výsledek srozumitelného a rozpoznatelného procesu myšlení a chování. To říká studie. Co z toho plyne pro osobní bezpečnost, už je moje čtení: nemůžete čekat na výhrůžku, abyste začali. Můžete ale útočníkovi vzít to, co k tomu procesu potřebuje nejvíc: informace a předvídatelný okamžik.

Šest věcí, které dávají smysl každému

Nechci vám dávat seznam pro paranoiky. Tohle je pár rozumných věcí, které se dají udělat tento týden a život vám nezmění.

1. Poloha až potom. Nezveřejňujte přesnou aktuální polohu, pokud k tomu nemáte důvod. Fotka z restaurace může počkat do zítřka. Sportovní aplikace umí skrýt začátek a konec trasy nebo celou mapu.
2. Prověřte celou rodinu. Jednou za čas se podívejte, co lze o vaší rodině zjistit z veřejných zdrojů. Ne o vás, o celé rodině. Nejslabší místo bývá profil, na který jste zapomněli, nebo příbuzný, který sdílí za vás.
3. Režim dětí nechte doma. Nezveřejňujte pravidelný režim dětí. Škola, kroužek, čas vyzvedávání a osoba, která vyzvedává, jsou dohromady víc než součet částí.
4. Změnu vždy ověřte. Domluvte se doma i ve škole, že neočekávaná změna programu se vždy ověřuje. Zavolat na známé číslo trvá minutu.
5. Akce ano, logistika ne. Oddělte veřejnou informaci o tom, že někde budete, od logistiky. Že přednášíte na konferenci, je v pořádku. Hotel, čas příjezdu a kdo vás veze, nikam nepatří.
6. Výhrůžky neřešte veřejně. Pokud vám někdo vyhrožuje, nehádejte se s ním na internetu. Uchovejte důkazy, přerušte kontakt a obraťte se na policii, případně na organizaci, která obětem pomáhá. Veřejná hádka dává pachateli přesně to, co chce: pozornost a informace o vaší reakci.

Bezpečnost jako svoboda, ne seznam zákazů

Nejhorší způsob, jak se chránit, je začít se bát. Vystrašený člověk buď zavře sebe i rodinu do zákazů, nebo to po dvou týdnech vzdá a vrátí se k původnímu stavu. Ani jedno nefunguje.

Smyslem bezpečnosti není život plný omezení. Smyslem je odstranit rizika, která jsou zbytečná, tedy ta, která si vytváříme sami a jejichž odstranění nás nic nestojí. Kdo ví, co o sobě prozrazuje, může se svobodně rozhodnout, co prozrazovat chce. To je celý rozdíl mezi člověkem, kterého je snadné najít, a člověkem, který se rozhodl, kdo ho najde.

Choďte dál do své kavárny. Běhejte svou trasu. Dávejte děti do školy, kterou máte rádi. Jen vysílejte míň a všímejte si víc. Bodyguard přichází na řadu, až když tohle nestačí. U většiny lidí to stačí.

Smyslem bezpečnosti není život plný zákazů. Je to svoboda rozhodnout, kdo vás najde.

Robert Václavík Zakladatel Bodyguard Group^®. Tento text otevírá jeho sérii Perspektivy o osobní bezpečnosti v běžném životě.

Chcete zjistit, co o vás a Vaší rodině prozrazuje běžný týden?

Pokud řešíte bezpečnost svou, rodiny nebo firmy a chcete diskrétně posoudit, co je o vás veřejně dostupné, Bodyguard Group^® to prověří a navrhne přiměřené řešení — bez paniky a bez zbytečných zákazů.